View
216
Download
4
Category
Preview:
Citation preview
Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague
Les origines indo-européennes des mètres grecs by A. MeilletReview by: Ferd. StiebitzListy filologické / Folia philologica, Roč. 52, Čís. 1 (1925), pp. 40-42Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23454308 .
Accessed: 15/06/2014 20:48
Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp
.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.
.
Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.
http://www.jstor.org
This content downloaded from 185.44.79.62 on Sun, 15 Jun 2014 20:48:58 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
40 Úvahy.
jména pontského krále je lépe ověřena nápisy, mincemi i etymo
logií nežli lat. Mithridates. Snad by tedy bylo lépe i v češtině užívat formy původnější.
Korektura je provedena velmi pečlivě; tiskových omylů skoro
není. Smysl ruší jen přes m. před na str. 4 ř. 11 sh., analy
tický m. annalistický na str. 78 ř. 5 zd. Na str. 86 v pozn. 2
v citátu z Ed. Meyera má být 400 m. 40. Kniha se přes strohost
svého thematu čte pěkně, je jasně disponována a psána dobrou
češtinou. Vadilo mi jen tu a tam nesprávné postavení enklitik.
Bylo by křivda říci o Salačově studii, že je obohacením jen české vědecké literatury. Zasloužila by si vším právem pozornosti i v mezinárodním badání o klassičkém starověku. Bohužel — bo
hemica sunt, non leguntur. A kdy a odkud lze čekati nápravu?
Jos. Dobiáš.
A. Meillet: Les origines indo-européennes des métres greCS. V Paříži, universita, 1923. Stran VIII -4- 78, za 12 fr.
Jako parergon svých prací jazykozpytných vydává Meillet
několik studií, v nichž se pokouší historické badání o řeckém
verši uvésti na indoevropskou basi. Není to počínání zcela nové; některá metra indoevropská srovnávali už mezi sebou Allen,
Westphal, Usener, Draheim, u nás prof. Zubatý, i jiní. Ale práce Meilletova proniká hlouběji к podstatě ide. rhythmu a hlavně
tím, že srovnává volnosti rozměrů védských s útvary řeckými,
napomáhá historické metrice řecké porozuměli některým těžko
pochopitelným zjevům ve verši řeckém.
Pro zkoumání ide. metriky se podle M. hodí především stará
řečtina a jazyk véd; v ostatních ide. jazycích lze také najiti stopy dědictví po ide. metrice, ale nejsou tak výrazné. Řečtina má svě
dectví bohatá, pestrá a umělecky vypěstovaná; védština jedno
tvárnější, pružná, neumělá, ale tím cennější pro zkoumání. Řeckou
metriku tradovali umělci a škola; odtud normalisace, ukáznění
a kanonisace typů. Védskou metrika tradovali kněží; odtud její
primitivní ztrnulost s typy, bližšími typům indoevropským. M. si jest sice vědom, že jsou závěry jen ze dvou srovná
vaných jazyků nedosti přesvědčivé, ale přece se nerozpakuje spo lečné jejich znaky redukovati na společný podklad indoevropský. Z přirozeného rhythmu řečtiny a jazyka véd a z metriky obou
jazyků vysuzuje podstatu rhythmu a metriky indoevropské. Při
rozený rhythmus řečtiny (aspoň attičtiny) i védštiny je trochejsko iambický. Dlouhé slabiky mají v obou převahu nad krátkými, asi
v poměru 3:2. Ale jsou v nich také hojné skupiny s dvěma
krátkými (třech krátkých se snaží zbavovat) a s třemi i více
slabikami dlouhými. Tím jsou dány přirozené prvky pro verš.
Rhythmus starého řeckého i védského verše záležel jen a jen v rozdílech kvantitativních; slovní přízvuk v něm neměl vůbec
úlohy, iktus v něm nebyl, ba ani nemohl být, poněvadž odporuje
This content downloaded from 185.44.79.62 on Sun, 15 Jun 2014 20:48:58 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Ovahy. 41
povaze rhythmu starých ide. jazyků. Jednotkou metrickou byla v obou jazycích slabika. Na hranicích slov pranic nezáleželo; byly
významné jen ve verši rozsáhlejším, kde spadalo zásloví na určité
místo verše a tak vznikala caesura, ale ta neměla ani rhythmické ani smyslové platnosti: byl to prostě orientační bod, čistě tech
nická pomůcka pro básníka.1) To jsou základní rysy metriky indoevropské. Verš ide. měl
podle toho ráz čistě kvantitativní, musil připouštěti hojné užití
slabik dlouhých, promíšených slabikami krátkými (což přispívalo к zřetelnosti rhythmu, když v něm chyběl prvek dynamický), ale
také skupiny pyrrhichické snášel přirozeně. Základní jednotkou
byla slabika bez zřetele na kvantitu. Slovo se slovem splývalo,
jen v delším verši byla na některých místech caesura.
Jak viděti, stojí problém řeckého verše v podání Meilletově
v příkré protivě proti rhythmice Aristoxenově a proti rhythmicko
metrickým systémům, které se na ní zakládají, tedy u nás proti
rhythmice a metrice Králové. Přes všechen chaos, v němž se zdá
tonouti t. zv. historická metrika, nepochybujeme, že je v ní mnoho
pravdivého a zdravého. Vývody Meilletovy to potvrzují, a není
pochyby, že bude v tom směru nutno i u nás leccos zrevidovat
a přeorientovat se.
Rekové měli básně určené к recitaci, ke zpěvu prostému i sborovému s tancem a doprovodem. Prvé z nich musily být co
nejpravidelnější; stalo se to vyrovnáním taktů, což je nejlépe
provedeno v daktylském hexamotru a iambickém trimetru (ana
pestů si M. nepovšimnul, jak by zasluhovaly). Ostatní dva druhy
měly větší volnosti, zvláště lyrika sborová. M. soudí, že mimo
anapesty a daktyly nelze nikde hledati pravidelnosti. Je naprosto
pochybené určovat ve smyslu hudby XIX. stol. v řeckých verších
všude přesné takty. Hudba v taktech není všechna hudba. Někdy
je docela nesmyslné verše řecké dělit na nějaké jednotky; verš
védský se vůbec nijak dělit nedá. Tím přichází M. na známý
výrok Wilamowitzův: na počátku byl verš, verš je starší než
stopa —
výrok jistě správný, s rhythmikou aristoxenovskou ovšem
zase neslučitelný (srv. Král Rh.2 34). Podali jsme hlavní Meilletovy myšlenky, týkající se základ
ních otázek řecké rhylhmiky a metriky. Ostatní obsah jeho knihy,
týkající se spíše jednotlivostí, naznačíme jen stručně. Meillet de
monstruje volnosti védských veršů a srovnávaje je s verši řeckými
zjišťuje stopy volností ide. verše i v nich. Cenná je tu zvláště
redukce t. zv. aiolské base na basi védskou. Rovnici w w = —
považuje za řeckou, snad ionskou novotu; védština ani aiolské
verše jí neznají. O hexametru se domnívá, že to není útvar ani
řecký ani vůbec indoevropský, nýbrž snad dědictví po předřeckém
1) U nás vymezil takto pojem caesury prof. Fr. Novotný už
r. 1919 ve svých universitních výkladech.
This content downloaded from 185.44.79.62 on Sun, 15 Jun 2014 20:48:58 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Úvahy.
obyvatelstvu — domněnka to sotva správná, když lze hexametr
přirozeně vysvětliti z prvků domácích. Také pro sborovou lyriku
předpokládá M. hojně neřeckých vlivů. V celko vzato, snaží se
M. dokázati z různých úkazů ve verši řeckém, že byl původně mnohem volnější, jako je volný verš védský. Letmým pohledem
po verších jiných ide. jazyků pak dotvrzuje to, co a priori vy soudil pro podstatu metriky indoevropské.
V jednotlivostech není možno ve všem s M. souhlasiti, zvláště
pokud činí dalekosáhlé závěry z pranepatrných volností některých veršů řeckých. Úzký jeho obzor na poli metriky se projevuje tím, že leckdy znovu objevuje leccos, co už řekli jiní, nebo vyvrací, co
už jiní vyvrátili. Pro podstatu verše ide. nepodal celkem nových
poznatků, ale staré znamenitě prohloubil, odůvodnil a upevnil. Zá
važností problémů, které probírá a mnohem jasněji podává, než
všichni dosavadní stoupenci metriky historické, zaslouží si kniha
Meilletova, aby byla zejména u nás co nejvíce studována.
Fercl. Stiebits.
Alice Brenot: Les mots et groupes iambiques réduits dans le théatre latin. Bibliothéque.de 1'école des hautes études, sciences philologiqaes et historiques, fasc. 239. V Paříži 1923,
Champion. Str. 116, cena neudána.
Louis Havet uvažuje v odstavci 252 nn. své knihy Manuel
de critique verbale (1911), že mnoho pravidel zachovávaných při veršování má účelem »orientovali rhythmické čtení«. Myslí, že z toho
důvodu, mimo jiné, se počíná druhá polovice pentametru daktylem a ne spondejem; daktylské slovo může tvořiti první stopu senáru
a ne pátou také proto, že na začátku toho verše je vyloučeno
nesprávné rhythmování takového slova. Kde pozorujeme neodů
vodněnou obtíž při recitování, můžeme souditi, že tam je text
nějak porušen. Oněch orientačních známek je potřebí zejména také pro správnou recitaci slov a skupin iambických, které mají u scéniků platnost buď iambů bud polovičních stop ve verších
iambických a trochejských. Tu přichází básíiík na pomoc herci
a upozorňuje ho nějakou známkou na správnou výslovnost po
chybného slova. Havet to ukazuje na několika příkladech, ale
o podstatě těch známek nepraví nic určitého.
Alice Brenotova si dala prací, aby v této věci myšlenku Ha
vetovu doplnila a potvrdila. Vybrala ze starších scéniků, z celých básní i zlomků, verše, v kterých se vyskytuje t. zv. iambické
krácení a celý tento materiál důkladně roztřídila podle dělidel
prosodických i metrických. Hlavní výsledek její práce je důkaz, že ukazatelem redukce iambu je především trochej nebo trochejský
tribrachys, který následuje hned po onom iambu. Tento ukazatel
je velmi častý a vyskytuje se na všech místech všech dialogických veršů. Někdy je trochej (trochejský tribrachys) odloučen od iambu
dvěma půlstopami. Jinou známkou oné redakce je podle autorky
This content downloaded from 185.44.79.62 on Sun, 15 Jun 2014 20:48:58 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Recommended