Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Archiloque, sa vie et ses poésies by A. HauvetteReview by: O. JirániListy filologické / Folia philologica, Roč. 32, Čís. 6 (1905), pp. 452-454Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23439364 .

Accessed: 15/06/2014 13:34

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 91.229.229.159 on Sun, 15 Jun 2014 13:34:28 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

452 Úvahy.

Ač spis Jagerův určen jest filologům německým, zasluhuje

pro množství cenných pozorování a pokynů didaktických pozor nosti i u nás. Přiblížení k názorům spisovatelovým dovede po vznésti četbu obou básníků k stupni, jehož dosažení při dnešních

útocích na klassické vzdělaní jest nutné. O. Jiráni.

A. Hauvette: Archiloque, sa vie et ses poésies. Paris, A. Fontemoing, 1905. Str. X a 302. Za 7 fr. 50 et.

Spisovatel spatřuje v Archilochovi nejen vynikající indi

vidualitu básnickou, nýbrž i jednoho z prvních repraesentantů ducha a umění ionského, tak důležitého pró kulturu hellenskou.

S tohoto stanoviska napsal svou rozsáhlou monografii, v níž

vedle příslušné literatury poprvé vydatně užito parského nápisu,,

týkajícího se Archilocha a publikovaného r. 1900 od Hillera

z Gártringeriů. Κ důležité památce této obrací spisovatel nejprve svou pozornost a dochází k výsledku, že nápis zakládá se na

díle historika Demea, jinak neznámého, který žil brzo po logo

grafech. Prameny díla toho byly jednak spisy Archilochovy, jednak kronika parská (ώροι Πάριων), rozdílná však od t. zv. mra

moru parského.

Datováni života Archilochova zakládalo se dříve na někte

rých narážkách chronologických, obsažených v jeho zlomcích,

jako jest zmínka o zatmění slunce (zl. 74), narážka na krále

Gyga (zl. 25) a na zl. 20: κλαίω τά Πασίων. où τά Μαγνητών κακά. Spisovatel však právem dovozuje, že žádná ze zmínek

těch nepodává určitého data k chronologii Archilochově. Naproti tomu dokazuje proti Rohdovi, že se tají dobré jádro v tradici

starověké o životě básníkově. Rozbírá zprávy ty a dochází vý sledku, že se nejvíce blíží pravdě zpráva Eusebiova, dle níž

ακμή Archilochova spadá v r. 665 př. Kr. Další odstavce věno

vány jsou rozboru a ocenění ostatních známých událostí ze ži

vota Archilochova. Možno schváliti, že spisovatel staví se tu

velmi rozvážně a kriticky proti skepticismu, jenž se v novější době ozval proti některým zprávám. Tak hájí proti Piccolominiovi

historické jádro známé zprávy o zavraždění Archilochově, dále·

nesouhlasí s míněním Welckerovým, že jméno matky Archilo

chovy jest pouhý symbol útočné poesie jeho (ένίπτειν). Naproti tomu právem odmítá různé starověké zprávy o cestách a dobro

družstvích Archilochových. Důležitý pro život básníkův byl po

byt jeho na Thasu. Spisovatel polemisuje tu proti mínění Jurenkovu, že příčiny jeho vystěhování na ostrov ten byly politické, že stal

se obětí demokratické revoluce, v níž pozbyl i jmění svého.

S hlediska tohoto interpretuje pak Jurenka povahu i poesii Archi

lochovu. Ale Hauvette dobře dovozuje, že se o nějakém poli tickém převratu na Paru nedovídáme ničeho, a že také v bojích na

Thasu nevystupuje básník nikde jako aristokrat. Tím ovšem jeví

This content downloaded from 91.229.229.159 on Sun, 15 Jun 2014 13:34:28 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 453

se nesprávným i výklad Jurenkův o poměru Archilochově k dceři

Lykambově.

Druhý, daleko rozsáhlejší díl spisu, zabývá se poesií Archi

lochovou. Bohatý obsah jeho nelze ovšem shrnouti v rozměr re

cense, třeba přestátí na vytčení hlavních myšlenek. Nejprve snaží se spisovatel nastíniti dějiny textu děl Archilochových.

Mocný vliv básníkův na poesii řeckou jest patrný již v staré

poesii elegické a iambické. Básně jeho byly recitovány od rhapsodů, a stopy jejich lze sledovati i v pozdější literatuře lyrické a

dramatické (zvláště v staré komoedii). Již v druhé polovici V. století př. Kr. stává se dílo jeho předmětem studia a později

věnuje mu Arisloteles spis άπορήματα 'Αρχιλόχου. V době

o něco pozdější možno předpokládat! již vydání Archilochovo. Tu

však nelze schváliti, že spisovatel na str. 101 přidržuje se za

jisté nesprávného mínění Wilamowitzova, že v t. zv. kanóny ale

xandrijské pojali byli jen ti spisovatelé, jejichž díla do té doby se ještě zachovala. Původcem vydání Archilochova byl snad Ari

stofanes Byzantský. Otázku o uspořádání vydání toho a authen

tičnosti básní, v ně přijatých, lze ovšem jen hvpotheticky řešiti.

Vydání to udrželo se snad až do doby císaře Juliana.

V dalším oddílu probrány jsou novoty uvedené Archilo

chem v poesii řeckou v oboru dialektu, metriky a hudebního

průvodu. Tu třeba vytknouti, že právem odmítá spisovatel theorii

Fickovu a Hoffmannovu, že by Archilochos byl psal nářečím čistě

iónským; neboť živly epické, ač nečetné, jsou v zlomcích jeho

nepopiratelné. Správně vylíčeny jsou velké zásluhy Archilochovy o vývoj metrických forem řeckých. Souhlasím i s polemikou

proti Zielinskému a Grusiusovi o významu παρακαταλογή. Vý razem tím není míněn recitativ, nýbrž přednes melodramatický,

jak vyložil již Westphal. l.0 se iaei a názoru DasniKovycn xyce, vymaoa nauveue

nejprve, že, ač poesie Archilochova jest z největšího dílu sub

jektivní,, nechybí jí ani ráz objektivní, jímž se biíží epopeii. Κ tomuto druhu náleží zlomky hymnů, poesie narrativní a bajek.

Subjektivní poesie Archilochova vyplynula z neodvislé a vášnivě

prudké povahy jeho. Spisovatel probírá rysy povahy té, básní

kovy názory náboženské, morální a politické. Jeho satira, jež

nejlépe povahu jeho charakterisuje, není ani politická ani soci

ální, nýbrž především osobní. Jí věnován jest zvláštní oddíl, v němž spisovatel nastiňuje ducha satiry Archilochovy rozborem

jejích pramenů, zvláště literárních, dále příčin, jež ji způsobily, a formy, v niž se vtělila. Prvky satiry jsou patrny již u Homera

a Hesioda, dále v mravech, které kult Di.onysův rozšířil v Řecku

a v společenském životě Ionů.

V kapitole další snaží se spisovatel vniknouti, pokud to

ovšem při skrovných zbytcích z poesie Archilochovy možno, v umění básníkovo, pokud jeví se ve formě, komposici a slohu.

This content downloaded from 91.229.229.159 on Sun, 15 Jun 2014 13:34:28 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

454 Úvahy.

Uloženo tu hojně jemných pozorování, ač ovšem výsledky, zvláště

co se komposice týče; mohou býti jen neúplné a nedostačí ani,

přibereme-li na pomoc epódy Horatiovy; neboť rozdíly mezi oběma

básníky jsou velmi značné, jak ukazuje spisovatel bližším srov

náním zvláště epódy X. se zlomkem Archilochovým, objeveným v papyru strassburském.

V závěrku vytýká spisovatel místo básníkovo v povšechném obrazu civilisace iónské, jež v VII. stol. př. Kr. podlehla značným

změnám, jednak vznikem tyrannid, jednak přímým působením světa východního.

Již z nástinu tohoto jest patrno, že spis Hauvettův jest důležitou publikací v oboru řecké literatury. Přednosti jeho spo

čívají hlavně v kritickém a methodickém postupu. Nemalou

ozdobou knihy jeát i jasný, živý a poutavý sloh. O. Jiráni.

Hermann Ubell: Phidias. (Die Kunst. Sammlung illu strierter Monographieen, herausgegeben von Richard Muther. Band

XXXI.) Berlin. [1904] Bard, Marquardt & Co. Str. 60 s fotogra vurou a 10 celostránkovými tónovými lepty. Za 1'25 mk.

Muther v Dějinách malířství a jinde říká, že Feidias a Leo

nardo uzřeli nejvyšší krásu, která se kdy odhalila zraku uměl

covu. Kdo se chce bez dlouhých studií seznámiti šuměním Fei

diovým, tomu bude vítána nevelká knížka Ubellova.

Po několika všeobecných poznámkách o mnohostranném

významu umělecké práce v Řecku a o významu uměleckých dílen

pro její vznik a způsob upozorňuje spisovatel stručně na dva pod statné znaky řeckého umění, na zdroj řecké plastiky jakožto výrazu

náboženských ideí a na nejdůležitější její prostředek výrazový, nahé lidské tělo. Potom líčením, plným náladového kouzla, vodí

nás po dnešní akropoli. Štítové výplně Parthenonu, bojovný ruch

v polích metopových, slavnostní lesk na vlysu celly popsán s bo

hatou znalostí předmětu i vřelým porozuměním pro velebnou pro stotu umění Feidiova. Spisovatel hledá vždy základní ideu i vy kládá volbu látky pro výzdobu, sleduje komposici i podání v jed notlivostech a z rozdílů slohových hledí stanovití účastenství

Feidiovo na provedení jednotlivých částí. Potom rozbírá ve zvlášt

ních oddílech Feidiovu plastiku figurální a plastiku reliefovou

a končí stručnými poznámkami o vnějším životě Feidiově.

To je hrubý obsah studie Ubellovy, ale s každé stránky

její okouzluje nás vzlet autorovy stilistické formy, pojící se k věcné

správnosti dle výsledků vědeckého badání. Ubell užil z něho jen

toho, co vykládá tato umělecká díla sama o sobě nebo jen v nej bližší spojitosti s jinými, nepodal však umění Feidiova jako článek

uměleckého vývoje celkového.

Ubellovi není Akropolis jen archaeologickým problémem,

nýbrž svatyní dnešní krásy (str. 17), krásy takové, že tomu, kdo

This content downloaded from 91.229.229.159 on Sun, 15 Jun 2014 13:34:28 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions