View
212
Download
0
Category
Preview:
Citation preview
Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague
Homme et animal Dieu les créa. Les animaux et l'Ancien Testament (Essais bibliques, 25) byAlbert de PuryReview by: Lenka KarfíkováListy filologické / Folia philologica, Vol. 118, No. 3/4 (1995), pp. 330-332Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23467046 .
Accessed: 14/06/2014 23:29
Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp
.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.
.
Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.
http://www.jstor.org
This content downloaded from 188.72.126.196 on Sat, 14 Jun 2014 23:29:48 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Listy filologické CXVIII, 1995 RECENZE
RECENZE
Albert de Pury, Homme et animal
Dieu les créa. Les animaux et 1'Ancien
Testament (Essais bibliques, 25). Geneve, Labor et fides 1993, 86 p.
Kniha ženevského starozákoníka Al
berta de Ригу' se zamýšlí nad vztahem
člověka ke zvířeti, dnes obvykle - ze
jména v očích městského člověka - po
kleslému na "hmotný statek", domácího
mazlíčka nebo zhmotněný exotický sen
(str. 23 п.). Kořeny novodobého vztahu ke zví
řecímu světu vidí autor, dobrý znalec
náboženských a literárních tradic sta
rověkého Předního východu, v antro
pocentrickém helénismu, v Alexandrii
prvních staletí po Kristu s jejím kos
mopolitismem a míšením kultur a kul
tů (předmluva, str. 9-15). Také židovství
1 Kniha je rozšířenou verzí příspěvku nazvaného Animalilé de 1'homme et hu manitě de 1'animal dans la pensée israé lite. Comment 1'homme se définit-il par rapport a 1'animal? (in: Adversus Tem
pus. Mélanges offerts á W. Rordorf pour son 50c anniversaire, Neuchátel 1983,166
184), jehož text byl od té doby již dvakrát
přetištěn (in: Ph. Bourgeaud - Y. Christe
- I. Urio, éd., L'animal, 1'homme, le dieu
dans le Proche-Orient Ancien, Leuven
1985, 47-70, a pod názvem Gemeinschaft und Differenz. Aspekte der Mensch-Tier
Beziehung im alten Israel, in: B. Janowski et al., Hrsg., Gefahrten und Feinde des Menschen. Das Tier in der Lebenswelt des alten Israel, Neukirchen - Vluyn 1992, 112-149). Pro ženevské Études bibliques byl text rozšířen a doplněn poznámkami.
"intelektualizuje" v této době svůj vztah
ke zvířatům a křesťanství je v tom ná
sleduje (srov. kupř. interpretaci Dt 25,4 v IKor 9,9 n.)· Jaký však byl vztah ar
chaického židovství ke zvířeti, resp. co
vypovídá konfrontace člověka se zví
řetem o jednom i druhém podle svědec
tví starozákonních vyprávění a norem
chování?
Podobně jako jiné texty starověkého
Orientu (srov. Epos o Gilgamešovi) zná
i Starý zákon motiv nesamozřejmého
vydělení člověka ze zvířecí říše, tj. spo
lečný původ člověka a zvířete (1. kap., str. 17-35). Autor dokládá tuto myšlen ku zajímavou interpretací "jahvistické ho" vyprávění o stvoření v Gn 2,4b-3,24
(pro jednoduchost A. de Ригу podržuje označení "jahvista", ačkoli se dnešní bá
dání kloní spíše к představě Gn 2-11
jako samostatného bloku vyprávění, ni koli jako prologu к jahvistickému dílu, str. 35).
loto archaické aitiologické vyprá vění (sepsané asi v VIII. či VII. stol. před Kr.) představuje, jak známo, člověka -Adama v jeho čtyřech základních vzta zích - к zemi-adamá, ke zvířatům, к že ně а к Bohu -, aby vysvětlilo jejich na rušení i frustrace a obtíže s nimi spojené (proč obživa člověka vyžaduje námahu,
proč panuje boj a nepřátelství mezi člo věkem a zvířetem, proč je vztah mezi
pohlavími provázen studem, egoísmem a nadvládou, proč člověk ztratil bezpro střední komunikaci s Bohem?). Hlav ní autorova pozornost platí samozřejmě vztahu mezi člověkem a zvířetem: A
dam, vytvořený "z (prachu) země" stej ně jako zvířata, je Bohem samým uve
den do jejich společnosti, aby jim dal jména (zprvu patrně jména vlastní), tj.
započal s nimi rozhovor. Jistě nemůže jít o rozhovor rovného s rovným (takový bude až vztah Adama к ženě), ale přece
jen jde o přátelskou komunikaci, která
má překonat Adamovu základní nouzi:
330
This content downloaded from 188.72.126.196 on Sat, 14 Jun 2014 23:29:48 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Listy filologické CXVII1, 1995 RECENZE
samotu. (A. de Ригу přitom záměrně po
tlačuje moment nadvlády přítomný v ak
tu pojmenování.) Také v osudné zkoušce (Gn 3), která
má osvědčit svobodu Adama a jeho ženy
(podle autora v ní lidský pár neobstojí nikoli proto, že překročil božský zákaz, ale že nebyl schopen převzít za toto pře
stoupení odpovědnost), vystupují člo
věk a zvíře jako partneři, oba nesou svůj díl viny a oba budou potrestáni. К zloře
čení práce a pokračování rodu (dvou zá
kladních lidských úkolů) připojuje Bůh, dokonce na prvním místě, prokletí hada, stálé nepřátelství, které bude panovat mezi ním -
zástupcem zvířat - a lidským rodem: "Ono (tj. símě ženy) ti rozdrtí hlavu a ty mu rozdrtíš patu" {Gn 3,15b). Není situace, kde člověk uštknutý ha
dem drtí hlavu svého zhoubce, tragic
kým paradigmatem boje mezi člověkem
a zvířetem, v němž není vítězů, ptá se
autor (str. 45 п.). Jahvisticke vypraveni tak obsa
huje následující poselství o vztahu člo věka a zvířete: Mezi člověkem a zví
řetem není "ontologický" rozdíl (oba
pocházejí ze země a oba jsou nositeli
viny i trestu); člověk byl Bohem samým uveden do společenství zvířat, která mu
mají být pomocí (především v jeho sa
motě), jakkoli ne pomocí rovnou (2. kap., str. 37-52).
Tento poněkud provokativní výsle dek autor koriguje i potvrzuje zamyšle ním nad etickou relevancí lidského vzta
hu ke zvířatům. Starý zákon žádá pro zvířata zřetelně větší péči a "práva", než
by bylo nutné s ohledem na čistě lidské
zájmy: V sedmém létě odpočinutí má být
výnos polí ponechán divokým zvířatům,
býk a osel mají požívat sobotního od
počinku, zvíře má právo na svůj díl z od
vedené práce, je zakázáno zvířata ka
strovat a křížit, není dovoleno vzít mat
ku z hnízda atd. (Ex 22,10 nn.; Lv 25,7; Ex 23,12; Dt 25,4; Lv 22,24; Dt 22,6
nn.)· Ba dokonce i zvířecí oběť chápe autor jako doklad hluboké příbuznosti mezi člověkem a zvířetem: zvíře zde člo
věka kulticky zastupuje. Také profánní
porážka má být provázena připomínkou narušené solidarity, resp. má být sym
bolicky napravena vrácením krve (sídla
života) poraženého zvířete do země. Te
prve Hospodinova smlouva s Noem po
potopě, reagující na faktický stav po rušenosti a násilí, nikoli původní stvoři
telský řád, povoluje člověku živit se zví
řecím masem. I tato smlouva je ovšem
uzavřena s Noem, jeho potomstvem "i
každým živým tvorem", tedy s člově
kem i zvířaty (Gn 9,1-17) (3. kap., str.
53-60). Starý zákon si je ovšem také vědom
důležitého rozdílu mezi člověkem a zví
řetem. A. de Ригу to ilustruje interpreta cí druhé, oproti "jahvistickému" vyprá vění mladší (VI.-V. stol. př. Kr.) zprávy o stvoření, jak ji vypráví kněžský kodex
(Gn 1,1-2,4a). První rozdíl je zde veden
mezi "obývaným prostorem" (den a noc
jako rozměr času, země pod oblohou, souš vydělená z vod, úrodná země jako místo života) a "obyvateli": hvězdami na
obloze, zvířaty ve vodách a v povětří,
suchozemskými zvířaty a člověkem na
zemi. Člověk má "vládnout" nad zvířaty, tak jako slunce "vládne" dni a měsíc no
ci (Gn 1,16.18.28), nemůže se ještě jed nat o vítěznou rivalitu či exploataci, ne
boť člověku není dovoleno zvířata jíst a
přiřčení různé obživy každému z nich
(semenotvorné rostliny pro člověka a
zelené byliny pro zvíře, Gn 1,29 n.) brá
ní vražednému soupeření.
Jaký je tedy podle kněžského kode
xu rozdíl mezi člověkem a zvířetem?
Autor uvádí dvojí moment: lidskou svo
bodu a člověka jako Boží obraz. Člověk
(muž a žena) nejsou totiž uvítáni opa
kujícím se refrénem "Bylo to dobré" ja ko jiní tvorové, protože teprve sami bu
dou muset spolurozhodnout o své kvali
331
This content downloaded from 188.72.126.196 on Sat, 14 Jun 2014 23:29:48 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Listy filologické CXVIII, 1995 RECENZE
fikaci "dobrý" a "zlý", totiž budou mu
set reagovat na Boží oslovení. Motiv
Božího obrazu, ať vykládán jako Boží
reprezentace uprostřed stvoření (srov.
egyptský farao jako "obraz boha Re") nebo jako protějšek, partner v rozhovo
ru, ukazuje patrně nejzřetelněji výsadní
postavení člověka uprostřed ostatních
tvorů, jeho zprostředkovatelské poslání mezi tvorstvem a Tvůrcem (4. kap., 61
-72). Toto lidské poslání zprostředkova
tele ovšem nikterak neznamená, že by starozákonní Bůh neměl к zvířecí říši
také bezprostřední vztah péče (srov. Z
136,25; 104,21-29; 147,9; Jb 38,41). Stejně jako člověk žije i zvíře díky dechu
života, který propůjčuje a odnímá sám
Bůh (Ž 104,29 nn.), také zvíře se může
obrátit к Bohu s prosbou o potravu (Ž
104,21; Jb 38,41; JI 1,20). Židovský zá kon zná trest pro zvíře, které překročilo mravní meze {Ex 21,28-32; Lv 21,15), rovněž může být zvířeti uložen kající
půst (Jon 3,7).
lyto představy se jisté Dudou jevit absurdní dnešnímu zákonodárci a patrně
pohorší i nekritické milovníky zvířat.
Nicméně vztah ke zvířatům, který se v
nich zračí, jakkoli snad naivně antro
pomorfní, dosvědčuje vážnost, v níž sta
rý Izrael zvířata choval, ukazuje taju
plnou, ač nerovnou příbuznost mezi člo
věkem ajeho zvířecím "kolegou". Kon
frontace se zvířetem v jeho podobě i od
lišnosti staví každopádně člověka před
nejvážnější otázky jeho existence, budí
v něm děs i úžas, nostalgii "ztraceného
ráje" (5. kap., str. 73-77). Věřím, že kniha Alberta de Ригу, jak
koli v některých svých tvrzeních pro vokativní, může zaujmout nejen čtenáře,
který má religionistický zájem, ale i pře
mýšlivého čtenáře vůbec (také čtenáře
vegetariána či ekologického aktivistu).
Svým čtivým esejistickým stylem i způ sobem, jakým klade otázky, zapadá do
spektra současné frankofonní biblistiky a filozofie náboženství.
Lenka Kaifíková (Praha)
Friedmar KOhnert, Bildung und Re
dekunst in der Antike. Kleine Schrif
ten. Hrsg. von Volker Riedel.
Jena, Institut fiir Altertumswissenschaf
ten 1994, 222 S.
Unius libri auctor - také tak by bylo možno charakterizovat profesora Fried
mara Kiihnerta, jehož nadějnou mono
grafii Allgemeinbildung und Fachbil
dung in der Antike (Berlin 1961) při vítala na stránkách tohoto časopisu (LF 85, 1962, 397-398) A. Vidmanová. Pro blém vztahu všeobecného a odborného vzdělání v antice, její hlavní téma, zůstal
pak ve středu zájmu prof. Kiihnerta po celý život. Věnoval se ovšem především
pedagogické činnosti na univerzitě v Je
ně, kde působil jako řádný profesor kla
sické filologie se zvláštním zřetelem к
latinské řeči a literatuře. Přes velké pra covní vytížení na fakultě napsal prof. Kiihnert řadu odborných článků, ency
klopedických hesel a referátů, se kte
rými vystupoval např. na konferencích
Eirene i na jiných pracovních setkáních.
Publikoval většinou v časopise jenské
univerzity, ale také v periodikách Philo
logus, Klio, Altertum a LF (rozsáhlý člá
nek o Quintilianovi v roce 1964). Jeho
oblíbenými postavami byli kromě už
jmenovaného Quintiliana např. Isokra
tés a Tacitus. Vypracoval téžAddenda et
corrigenda к reedici Flavii Sosipatri Charisii Artis grammaticae libri V (Leip
zig 1964). К sedmdesátinám, které profesor
Kiihnert oslavil 16. 11. 1994, vyšel vý bor z jeho prací, nazvaný Bildung und
Redekunst in der Antike. Vydavatelé vy
332
This content downloaded from 188.72.126.196 on Sat, 14 Jun 2014 23:29:48 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Recommended